16. JAK VERBÁLNĚ KOMUNIKOVAT

 Mluvit mnoho je jedna věc,

 mluvit dobře je druhá věc. /Sofokles/

 Nebo jinak co, kdy, kde, komu a jak říkat? Otázky připomínají moderní kurikulární pojetí výchovy a vzdělání. Dobrý člověk má dob­ré srdce. Protože je spokojený, dokáže dobře smýšlet o druhých. Je vyzrálý. Pedagog by měl být tedy především dobrý člověk a pak dobrý odborník. Bez lásky k dětem a k povolání je jeho práce chladná a málo účinná. Takový uplatňuje pouze neosobní interakce, soustředěné na odbornost. Vřelost je důležitý předpoklad pro jeho pedagogické a didaktické umění učit člověka. Zřetelně se to prozrazuje v jeho slovech. A žák cítí pravdivost, vstřícnost a upřímnost. Potřebuje, aby učitel byl pro něj jistotou, pevným bodem, na který se lze spolehnout a o který se lze opřít.

  Není norma na to: co je mnoho mluvení a naopak. Prostě se to cítí. Tady se ke slovu rozum nedostává, ale asi proto máme také jiné než rozum, tedy iracionální nehmatatelné i nepochopitelné dimenze lidské osobnosti, které nás informují o neměřitelném a nezvažitelném; např. instinkt, intuice, pocit. Nemám používat intruze (nežádoucí pronikání nepotřebného), parazitní slova, tzv. vatu (slova zcela k myšlence zbytečná a nevhodná, opakovaná), která myšlenku roz­mělňují a narušují, až se rozplývá zcela. Takový řečový výkon je únavný, bere čas, otupuje pozornost a odpuzuje posluchače. Dobré vyjadřování k žákům má býti výstižné, barvité, zřetelné a věcné.

   Bohatost ter­minologie a přirozených pojmů, jejich didaktická transformace vzhledem k učivu a žákům by měla být pedagogovi samozřejmostí. S tím též souvisí kultivovanost jeho projevu. To lze trénovat. Jde o to, aby učitel zaujal už svým verbálním i nonverbálním (ne slovním) projevem. Některý učitel si někdy tak překomplikuje myšlenku ve svých souvě­tích, že se v nich sám ztratí. Přiměřenost, držení se jednoho téma­tu, nepřebíhání mezi souvislostmi, nepoužívání mnoha vsuvek, jas­nost a srozumitelnost, to vše v žádném případě neodmítá odbornost a náročnost. Dohadování se svých původních anticipovaných (zaměřených, myšlených) záměrů u žáků je poněkud komické, děje-li se to často (ptát se jich, co jsem to brali, co jsme si chtěli říct..?).

   Umění vyjádřit se je podstatou, jak hovořil Ježíš k zástupům, které mu naslouchaly třeba celé dny. Asi se nenudily, když hladem a žízni v přírodě, v nepohodlí, v davu i tlačenici, na horkém slun­ci, hltali každé jeho slovo, každou myšlenku, jakoby neměli dost, ani když se setmělo. Oni setrvávali ještě dále s Ním. Ježíš velmi dobře věděl, o čem hovoří, věděl, jak to má sdělit, protože nepřehlédl, s kým hovoří a chtěl, aby Mu správně rozuměli. Připomíná nám to Komenského, že učitel musí být způsobilý učit, chtít druhé vyučovat, umět učit a znát úroveň žáků! Bible to říká tisíce roků zpět.

   Někteří lidé vytrvale hovoří, i když nemají co říct, protože se rádi poslouchají nebo chtějí upoutat pozornost. A tak mluví a mluví. Někdy se takto vy­hýbají ožehavým tématům, zamluví ho. To zpětně ovlivňuje negativně jejich cha­rakter. Obhajoba vlastních chyb a jiné únikové mechanismy (vyhnout se) jim nedo­volí, poznat sebe sama. Bezcílným povídáním maří čas svůj i čas posluchačů.

   Do odborných debat nepatří emoce, hořkosti, uzavřenost k nezná­mému. Negativní mínění o lidech, projekce svých neúspěchů na ně, myšlenky o vlastní neomylnosti a nepostradatelnosti, by neměly být nahlas vůbec pronášeny.

   Představa, že by onen řečník uváděl jako příčinu svých neúspěchu mne, až u toho nebudu, mne moc neláká. Jme­novitá kritika někoho, kdo není přítomen je pomluva. Veřejná venti­lace pocitů křivdy, například před žáky, je nesmyslná. Nepolitují mně (učitele, či jeho), nepomohou a z malého problému se může stát ošklivá záležitost. Bylo třeba řešit věc s tím, koho se týká, na vhodném místě a za těch nejpřijatelnějších okolností pro oba. Důvod k čemu máme hlas a sys­tém pojmů je ten, abychom jich konativně (výkon, čin), nikoliv pošetile, použili pro komunikační sféru v rámci humánních zájmů. Patří sem i legrace, humor, veselí, smích. Ony jsou dobrým lékem pro nás osobně a malým zázrakem v navazování těch nejlepších vztahů. Nemusíme být stále seriózní a vážní. Nemusíme ani hovořit učeně a pro mnohé vzdáleně. Můžeme si po­vídat také o lidských denních záležitostech. Můžeme i ty vážné věci vi­dět z trošku pozitivní stránky. Mezilidská konverzace má tolik ods­tínů, abychom mohli použít i odstín laskavý.

/Mat.12;35-36, Ef.4;29, Kol.3;8/