5. DISFUNKČNÍ VYUČOVÁNÍ Svět je zrcadlo.Mračte se do ně- ho a bude se na vás také mra- čit. Zasmějte se a bude vám ve- selým a laskavým společníkem. /W.M.Thackeray/ Jde o takové chování, které neplní funkci v zájmu žáka a vzhledem k učivu, pak je nazýváno disfunkční. Projevuje se především v učitelově způsobu, se kterým přistupuje k dětem a ve způsobu, jakým s nimi navazuje kontakt. Při disfunkčním vyučování se ani zdravá dospělá osobnost necítí dobře, natož pak dětská. Nerozumí učiteli, nechápe co chce, cítí se nejistá. Dochází tak k poškozování psychiky mladého člověka a to v některé nebo i ve více oblastech; ať už jde o pudy, emoce, rozumové nebo volní procesy dítěte. Proč se některý učitel takto chová? Jak já to vidím, podstatné je to, že učitel sám má svá očekávání. Vystupuje nejen jako profesionál, což by v zaměstnáni měl, ale jako člověk a vztahuje nepotřebné jevy k sobě. A když žák nenaplňuje jeho přání, nastává u některého učitele reakce, která se projeví silnou nechuti a netrpělivosti pro nezbedné dítka. V závislosti na svém charakteru a na své psychice snadno podlehne subjektivnímu negativnímu mínění o tom, že žák na něco nestačí. Jeho dojem bývá však zpravidla mylný. Jestliže však učitel žákovi tyto své negativní dojmy ba dokonce kauzálně oznamuje a zdůrazňuje, sám si vytváří prostor proto, že se jeho slabých výkonů dočká, že se svých výhružek o jeho neschopností také dočká, že svými předběžnými negativními atribucemi skutečně vyvolá žákovu nedostatečnost, nemíním tím známku. Potvrdí si svá zdánlivě pravdivá prorocká slova a žákův osud zdá se zpečetěn i budoucími neúspěchy v rukou tohoto pedagoga. Byl jím otypován a ke žákové škodě zařazen. Takové rychlé, stereotypní a předčasné závěry jsou pro našeho žáka pohromou. Asi se příště v tomto vztahu s negativistickým vychovatelem - učitelem už nebude snažit ani tolik, co dosud. Možná, že ztrácí zbytky odvahy. Ještě více si bude napříště nevěřit, bude se stydět být ztrapněn před svými spolužáky, s nimiž musí pár let pobývat v úzkých svazcích a vymezeném prostoru, jeho obavy z opakovaného zklamání druhých lidí i sebe nabývají stále hrozivějších rozměrů, svět začíná být ošklivý a všechno je proti němu, jakoby se spiklo. Asi tak nějak může docela dobře přemýšlet nejen dítě, když se mu nedaří a když mu to někdo opakovaně zdůrazňuje, jak je k ničemu. Jak vážné následky to může mít, si lze domyslet. Abychom nezašli příliš daleko, je třeba myslet na to, že pracujeme s živou lidskou bytostí, nehotovou a do značné míry ji ovlivňujeme a podepisujeme se na její odolnosti a celkovém zdraví. My dospělí, my rodiče, příbuzní a pracovníci v již zmíněných profesích. Nemáme v rukou přece neživou věc. Nelze ji zahodit, jen tak cokoliv na ni vychrlit a vzít jinou, když se porouchá. Je naprosto nenahraditelná. Ta lidská jedinečnost a entita, Každá cítí.. ! Život můj, učitelův, Tvůj a jejich, .. každého jednoho z nás je neopakovatelný. Pedagog, jehož osobnost vyzařuje ono nepostřehnutelné něco, které cítíme jako srdečnost a jistotu, je pro celé okolí budující. Člověk se v jeho blízkosti cítí volně a přitom onen pedagog nic neztrácí ze své důstojnosti a jeho přirozená autorita je všemi respektována. Žáci ho mají rádi, na jeho společnost a hodiny se těší. Ani obtížný předmět není tak protivný, jako v případě prvního typu učitele. Těžký předmět se může skrze osobnost oblíbeného učitele stát koníčkem. Tady ani špatná známka při klasifikacích není pociťována tragicky. Žák si od “hodného” spíš lidského by se hodilo říci - učitele, který to s ním myslí vskutku dobře, rád nechá poradit. Vzpomínáme si všichni, jak jsme to neměli rádi, ty věčné rady a ta stálá ponaučování. Ale toto je něco jiného. Jestliže žák pozná, že se může zlepšit, sám se odhodlá zeptat: “jak, co mám dělat, chtěl bych to a to..”. Když vidí, že moje odpověď je taktní a plná porozumění ukázat mu, který další krok nyní potřebuje zvládnout, aby se zlepšil, přímo o tu radu stojí, přímo po ní volá. Nevytváří se motiv nejistoty, nýbrž buduje se motiv naděje na blízký úspěch. Podporuji zájmy, vlohy, rozvíjím žádoucí dispozice a současně nenápadně tlumím ty primární, které jsou negativní. I když je nelze odstranit a vždy budou v podstatě člověka dřímat, můžeme je utišit. Nemusím během našich komunikací sledovat dítě jako pod mikroskopem a kritizovat každou jeho grimasu apod. Některé jevy mohu klidně přehlížet. Tím, že na ně neupozorňuji, neobracím k nim ani žákovu pozornost a postupně slábnou. Například tím může být při řeči dítěte, že vkládá zbytečné slovo do vět, tahá se za šaty, žmoulá prsty a jiné. Jistě, že to je nápadné, ale nejsou to výchovné poklesky, kterými bychom mohli žáka trápit a rušit jeho myšlenkové pochody. Takové hloupé přerušování učitelem má více negativních vlivů, než pozitivních, má-li vůbec nějaké. Žák totiž v tu chvíli zapomene, kam ve svých myšlenkových operacích dospěl. A je-li příkladně navíc právě zkoušen a vůbec nedokáže rychle přepnout a pochopit, co mu to ten učitel teď říká, pak je učitel pro něj rušivým elementem, kterého navíc nesmí ignorovat. Vjemy interferují, výsledek je, že nedokáže flexibilně a souběžně reagovat na rozporuplné podněty, udělá se mu okno a nedokáže posbírat ani obyčejnou jinou kloudnou myšlenku. Dojde k poruše asociačních mozkových operací a on tu stojí před třídou a náhle není schopen slova, sám vůbec nechápe, co se to stálo, co se děje, oč jde, neschopen další flexibilní reakce - dočasně, než v něm vše zase odezní a zklidní se. Ovšem vyučovací čas je pryč a pocit příkoří trvá a nelze to zvrátit. Prevencí je: neubližovat ani slůvkem, ani úšklebkem, intonací.. dospělý hovoří rozvážně, protože je dospělý, pakliže už skutečně dospěl a respektuje ostatní bytosti a současně je může obohatit, nepodléhá své impulsivní touze zranit a sebe vyvýšit na něčí úkor!, emocím.. Do takových prekérních situací snad může, nevědomky a na počátku své pedagogické činnosti, žáka přivést jen začínající učitel. Ale to jen párkrát, než si sám uvědomí, jak moc tím narušuje nějaký pracovní styl žáka. Praxe ho naučí své děti, žáky prožívat a prociťovat emocionálně-motivačně a takové sebepojetí dokáže v ruchu dění i mezi nimi realizovat. V nepřátelském ovzduší se upevňují a často podvědomě používají obranné mechanismy. Dítě si chrání svou prestiž, své ego, své sebehodnocení. Nemůže bez toho dobře žít. Potřebuje si vážit sebe a mít dovoleno myslet si, že druzí ho také uznávají a potřebují. Musíme mu dát prostor k životu, k myšlení, k bytí. Jinak se uzavírá do sebe, nereaguje vhodně nebo nereaguje téměř vůbec.. A to horší, než zazlobit. To by byla začínající porucha. /Př.11;27/