Člověk, který myslí jen na sebe a hledá ve všem jen osobní výhody, nemůže být šťasten. Chceš-li žít pro sebe, žij pro druhé.
/Seneca/
Po celou dobu tří let Ježíš připomíná dvě přikázání. Zde právě hovoří ke vzdělaným náboženským představitelům, a to: k farizeům a zákoníkům co dělat.
1) Věřit a milovat jediného pravého Boha.
2) Milovat bližního jako sebe samého.
Uvedené axiómy jsou apoštolům srozumitelné. Ale vzdělancům v Mojžíšově zákonu, téměř Ježíšovým kolegům, ne. Oni také vedou svým učením lid. Ježíšovi kladou impertinentní otázky, aby zesměšnili Jeho osobně i Boží učení v myslích přítomného lidu. On jim odpovídá těmi dvěmi větami, čili souhrnem Božího desatera.
V první větě je obsažena nadlidská vševědoucnost, všemohoucnost, všudypřítomnost, stvořitelská moc a vlastnictví, absolutní přirozená autorita, se kterou nelze polemizovat. Kterou lze hledat, poznávat a zamilovat si ji.
Ve druhé je naprosto zřejmá podmínka, nečinit nikomu nic zlého, avšak více, a to mít k jinému člověku vřelý osobní vztah a přijímat ho laskavě i s jeho nedostatky, ve stejném duchu odpuštění, kterého mám vždy tak pohotově hodně pro sebe. Se stejným pochopením a se strategií prominutí na druhé; odpuštění, zapomenutí.
Bible nám sděluje, že všichni jsme nedokonalí, jen jediný je dokonalý a to Bůh. Že všichni jsme zhřešili a jsme vzdáleni Boží svátosti (slávy). On sám si to výše psané přeje, jen proto aby nás uchránil před zbytečným zlem.
Kde lze v pedagogické praxi něco takového uplatňovat? V každém okamžiku života. Uvědomovat si, že se nesmím rozhodovat svévolně, že jsou zde na světě psané i nepsané regule. Obcházení pokynů nadřízeného se nevyplácí (stejně jako Nejvyššího Nadřízeného).
V každém okamžiku si bděle uvědomuji svou osobnost, učím se to právě v průběhu života. Snažím se dívat na sebe očima druhých.
Pracujeme na svém sebevzdělání, sebevýchově a sebekontrole. Akceptujeme zdvořile každého kolegu, žáka, rodiče, s nimiž jsme v interakcích. Celý život v tom pokračujeme a nikdy nebudeme dokonalí. To není cílem. Učíme se vcítit do žáků a rodičů, nepodléháme autoritativnímu stylu. Jsme jako pedagogové stále více schopni předvídat reakce a situace a připravit si vhodný charakter odezvy. Využijeme svých expresivních schopností tak, abychom nevyhrocovali obtížné situace. Dobrý pedagog zvládá stále širší škálu náročných, jemně se odlišujících interakcí, vše činí s taktem, porozuměním, nadhledem i odstupem. I nepříjemné záležitosti lze transformovat do přijatelné polohy, trochu se o to snažit a volit ta pravá slova. Při řešení úkolů nám jde o fakta, nebazírujeme na maličkostech, směřujeme k vytčenému cíli. U tabule žáka příliš nesekýruji při originálním způsobu postupu, nebo neobvyklém řečovém projevu. Podporuji jeho kreativitu a iniciativu. Společně s ním a kolektivem směřujeme k jeho nejbližší další možné zóně rozvoje a k efektivním výsledkům.
2024 ©