Jsou dva přístupy k chápání toho, co je duševní zdraví. 1. dle zakladatele W.C.Beerse - prevence proti: neuroticismu (nevyrovnanost), poruchám adaptace, toxikománii, hrubým poruchám chování.. ad. Toto pojetí je duševně-fyziologické a dle M.Bouchala nejčastější v celosvětové literatuře. Odchylky jsou snadno měřitelné ve spolupráci s medicínou. 2. popisuje optimální duševní zdraví. V této skupině je řada osobností, které toto definují. - např. J.Prokůpek - stav, kdy všechny duševní pochoda probíhají optimálním způsobem, harmonicky, umožňují správně odrážet zevní realitu, přiměřeně a pohotově reagovat na všechny podněty a řešit běžně i nenadálé úkoly, stále se zdokonalovat a mít pocit uspokojení ze své činnosti..za optimální finkce centrálního nervového systému i celého organismu. - dle WHO Světové zdravotnické organizaceje zdraví: stavem úplné tělesné, duševní a sociální pohody. - Doležal: takový stav organismu, kdy struktury a funkce jednotlivých orgánů ani regulace jejich celkové souhry nejsou porušeny.. - Maslov: motivy nedostatku = schodku, které snížují růst za cenu bezpečí, respektu, lásky.., neupevňují duševní zdraví a motivy růstu, jež vedou k realizaci být uznán druhými a seberealizovat se jsou pro růst duševního zdraví. - Sullivan: každý člověk má jedem hlavní cíl, pocit příslušnosti k nějaké mu odpovídající skupině. Ale musíme vědět, že duševní rovnováha, duševní vyrovnanost apod. jsou podskupinou širšího pojetí “duševní zdraví”. - Američanka M.Jahodová: Současná pojetí pozitivního duševního zdraví - její dílo je podrobné a často citováno dle jejich 6 kritérií: 1) Schopnost objektivně vidět sebe sama od minulosti do budoucnosti, nemít pochybnosti o své identitě.. 2) Směřovat, růst k uskutečňování svých možností. 3) Integrace; souvisí s pojmy pružnost psychiky, celistvost osobnosti, rovnováha mezi vědomím, nevědomím a podvědomím, jeho filosofie o smyslu života a dosažení vlastních cílů. Negativně ji ohrožují: úzkost, napětí, frustrace, pocity nešťastnosti.. 4) Autonomie, nezávislost, sebeurčení: v mezích toho, co jim život poskytuje. 5) Adekvátní percepce reality: bez deformit vnímání světa a sebe v něm s nutností empatie, vcítění se do života jiných lidí. 6) Zvládnutí svého prostředí: mít rád, být adekvátní v lásce a v práci a v hře, mít adekvátní mezi-osobní vztahy, schopnost k řešení situací dle přijatých cílů, schopnost adaptace pasivní i aktivní a řešit problémy.