4. LZE OČEKÁVAT PSYCHOSOCIÁLNÍ VÝVOJ ?
Dovolme lidem, aby byli Šťastní
podle svého vlastního uvážení /Prus/.
Když poprvé předstoupíme před žáky a rozhlédneme se, vidíme většinou, jak ve svém očekávání na nás visí pohledy dětských očí a téměř můžeme číst otázky, které se míhají v jejich mysli. Přemýšlejí, čeho se od nás mohou dočkat, kdo a jací budeme jako učitelé, ale i jako lidé, zda-li mohou čekat naši shovívavost nebo se mají mít spíš na pozoru, zda jim budeme rozumět a mít je alespoň trochu rádi! Po pár minutách se husté ticho a napětí uvolňuje. Děti se pozvolna začínají autenticky projevovat. Ledy s postupujícím časem v pomaličku se rozbíhajícím kontaktu velmi zvolna tají. Avšak už v tuto chvíli je pedagog i s krátkou praxi schopen postřehnout nápadnější rozdíly v jednání jednotlivců - žáků.
Někteří jsou živi a ochotni poměrně brzy se mnou, ihned i s ještě jako neznámou učitelkou pro ně, hovořit. Jsou sklonní a naladění pozitivně a přátelsky.
Pak vidím druhou velkou skupinu, stále zamlklou a málo odvážnou k tak brzkým a rychlým sblížením, byť jen verbálním. Odpovědi na mou snahu o kontakt trousí jenom krátké, jakoby se jim nedostávalo slov a chuti. Spíše mlčí a zkoumavě se dívají.
Bylo by neobvyklé, kdyby se ve třídě neobjevilo dnes alespoň několik zcela se vymykajících dětí, vzhledem k výše jmenovaným typům. Ačkoliv se musíme zdržovat navenek viditelné kategorizace a typizací žáků, neboť každý člověk je jedinečný originál, přece potřebujeme pro naše účely tuto kategorizaci skupin provést.
Tato třetí, obvykle malá skupinka několika jednotlivců mívá neadekvátní slovní projevy i ne právě příjemně agresivní gestikulaci a mimiku. Ostentativně dávají najevo své antipatie vůči názorům a mínění jak učitele, tak i žáka. A to v průběhu dlouhého času po několik měsíců či dokonce trvale.
V tomto smyslu vidím ve třídě tři kategorie žáků. Dále je rozvedu.
1) Žáci problémoví, negativně orientováni.
2) Žáci positivně orientování.
3) Žáci nevýrazní.
Zde uvažuji nad tím, jak nejvhodněji na každou z těchto tří skupin působit, aby se všichni rovnoměrně zapojovali do integrativní a aktivní výuky, a to proto, aby z ní měli užitek a potěšení. Potěšení je hodně důležité. Překoná v nich zábrany a činí divy!
Kdybych na každou z uvedených skupin působila právě tak, jací jsou, tedy na problémové negativně, na pozitivně orientované laskavě a na nevýrazné nijak, nebylo by to přínosné ani pro mně ani pro žáky. Protože když budu na problémového žáka působit nevypočitatelně, dopustím se disfunkčního ovlivňování, čímž mohu dále ještě více žáka poškodit. A to se může projevit agresivitou i defensi nebo jiným obranným mechanismem. Prostě nějak jakkoliv nepřiměřeně pro dobrý rozvoj člověka.
U otevřených a vstřícných jedinců je prakticky každý vliv "přeložen" do pozitivní roviny. Mají šťastnou dispozici. Práce s nimi je vždy snadná a příjemná. Lze jim snadno sdělovat pravdu o jejich výsledcích a jsou v postoji ofenze na své nedostatky. Tedy zapracuji na svých vnitřních problémech. Neútočí na okolí, jsou sebekritičtí, nechají si poradit, přijmou věcnou kritiku. Snaží se o své zlepšení a skutečně mají pokroky. Chyby jsou pro ně výzvou na cestě vpřed. Nejsou jimi deprimovaní, ale hledají, jak je odstranit, jak se těm stejným omylům propříště vyhnout. Bývají přátelští ke spolužákům i učitelům. Mají vždy ochotu a čas pomoct, když je někdo požádá. Jsou to poměrně harmonické dětské osobnosti. Také jejich rodiny bývají funkční a jeví kritický zájem o svou ratolest, mají postoj pozitivní a aktivní ku spolupráci se školou. O výsledky svého dítěte se zajímají trvale. O dobré i o ty horší. Své děti vedou kamarádsky a důsledně. To vše se pak příjemně projevuje ve vlastnostech jejich dítěte a je radost mít takových žáků co nejvíce. Děti se dokážou adaptovat v každých běžných podmínkách, zapadnou do každého kolektivu, mají dobrý vztah ke všem spolužákům, bez rozdílů inteligence jejich vrstevníků. Nestraní se nikoho a bývají pro své psychické vlastnosti a dispozice oblíbenými kamarády.
Jestliže budu k neaktivnímu žáku přistupovat pasivně, žáka to neoživí. Zůstane líný, nemastný-neslaný a možná bude intelektuálně stále línější. Jeho problém je, že se mu nechce. Nechce se mu učit, nechce se mu pracovat, nemá vůli se snažit. Namáhá ho to. Se svými vědomostmi se kvůli tomu postupně propadá pod průměr třídy, až nakonec může skutečně reálně propadnout. Ne proto, že by neměl dostatečný rozum, ale proto, že postupně ustrne a nebude stačit. Odtud je jen krok k vzniku úzkostné a nejisté osobnosti. Čím déle ho necháme na pokoji, tím nesnadnější pro něj bude znovu se zachytit a zapojit, vrátit se k běžnému standartu jednání, k normálu. Je na učiteli, aby ho častěji vyvolával, tím ho nutí komunikovat, udržuje jeho pozornost a dítě se díky tomu kontinuálně musí účastnit dění - výuky. Je na nás, abychom ho prostě nenechali jen tak sedět, jen přežívat a existovat. Pro začátek ho můžeme delegovat různými drobnými úkoly, motivovat znám-kou, pochvalou a působit více na jeho emocionální stránku, než na rozum. Příklady z literatury zahrané ve třídě ve vhodnou chviličku ve formě scének, nebo úkoly ve formě problémů podněcují jeho zvídavost, otázky s překvapením ho vytrhnou z nostalgie a touhou za dob-rodružným hledáním cíle ho náměty učitele povzbuzují, podobně jako i práce s modely nenechá nikoho v klidu. Jde o formu jemu blízkou z mateřské školky, z času bezstarostného, o výuku a výchovu hrou. Volíme co nejvíce vzhledem k převažujícím zvláštnostem kolektivu takové metody, formy a šíříme takové názory, my dospělí, aby byly mobilizující, aktivizující a žákovu osobnost rozvíjející. Je jich velká škála.
Š. Medzihorský uvádí v sociální komunikaci tři způsoby jednání, které mají souvislost s tím, co jsem na základě svých zkušeností právě popsala.
Dle něj jde o chování závislé (pasivní), kdy hlas je slabý a nejistý, člověk má snahu vyhnout se konfliktům a tak raději souhlasí s jinými lidmi, než by vyjádřil co chce. Výsledkem je disharmonie - vnitřní konflikt. Není souhra mezi tím co předvádí reálně a tím co cítí v nitru.
U chování nezávislého (asertivního) slyšíme pevný hlas a sledujeme komunikaci vedoucí k řešení problému. Tento člověk ač dítě, má vnitřní harmonii a získává si respekt a uznání.
A poslední typ člověka s agresivním jednáním je význačný hlasitostí a povýšenosti. Celé jeho tělo hlásá dominanci, vynucuje si pravdu za každou cenu a trvá na svém vítězství. Dosahuje ho za cenu vnějších a to i velmi vážných konfliktů. Pochopitelně, čím více chce vyniknout, tím více kamarádů mu odchází..
Konečně před rokem 2000 se na českých /moravských.. také.. / školách tyto agresivní děti vyskytují, jak to přiznávají veřejně masmedia a takové děti jsou i fyzickou hrozbou pro učitele! A když se o tom mlčelo a nic nedělalo, tak tím spíš. Píše se rok 2008 a víme, jaká násilí se děti dopouštějí.. neobstojí metoda: netrestat!! Ale to znamená, že my dospělí se musíme teprve učit chovat dospěle a předvídat, že když si budoucí lidi nevychováme dokud to jde, když už do děti nezasejeme: Dobro, Spravedlnost, Odpovědnost, Trest.. sklidíme své Neschopnosti. Být pozitivní vychovatel neznamená jednat jako pštros, atd.
Energické, přátelské, chápavé a empatické jednání a chování se bude u všech jmenovaných skupin odrážet v mém i žákově perspektivním i aktuálním úspěchu. Bude mít stálý formativní /proměna v průběhu jeho vyzrávání /vliv na rozvoj jeho osobnosti. Bude jej připravovat na způsob a možnost, jak jednou řešit pozitivním způsobem svá přání, své problémy a to vzhledem k sobě i ke společnosti. Jak žít radostně a plně uvnitř lidí tak, aniž je ohrožuje nebo jim v jejich cestě životem překáží, ale také aniž se sám neustále cítí ohrožen. Protože bude umět vidět, že i ti druzí mají svůj jediný život a v něm své plány a touhy, za kterými chtějí jít. A bude vědět, že na to mají také právo. Vzájemná názorová tolerance a pochopení se navzájem je nejen humánní, ale nutné pro přežití lidstva. Je nutnou podmínkou k relativně bezkonfliktnímu žití. Učíme se sice mnoha cizím jazykům, ale nejprve se bychom se měli naučit domluvit se svým společným stejným mateřským jazykem a skutečně se pokusit domluvit i to i v případě konfliktů. Nejsme zvířata, mám řeč, nemusíme se prát. Je to z ce-losvětového hlediska nutnost. Vidíme co válek bylo a kolik utrpení a kam to vedlo. Ale není to záležitost jen minulého času. Potlačit v sobě vrozený egoismus, přesahovat sebe a inklinovat k vysoce lidským hodnotám, k altruismu je úkol dneška, který bude jednou zcela běžnou vlastnosti člověka. Myslím, že k tomuto cíli máme tak dale-ko, že je pouze v mlze na obzoru a to je politováníhodné. Altruismus spojuje lidi tu a tam při katastrofách, jako první schodek k zabudování této vlastnosti do lidského charakteru. V krizích se projevuje u některých vyspělých jedinců, kteří na vlastní náklady, ve svém čase a to z pouhého soucitu k cizím a neznámým - neváhají a jdou na pomoc, dají cokoliv mohou a co je potřeba a to dělají bezpodmínečně. Proč? Mají pak nesmírně krásný pocit, že mohli být užiteční.
Kdybychom se mohli zdálky zahledět na celou naši kulatou planetu zpět časem, co bychom viděli? Ve zrychleném průběhu odvíjejících se dějin by se z různých míst Země zvedal kouř, chrlil oheň do temného a tichého vesmíru a bylo slyšet zoufalství a křik. Kolik minut by se na této procházce Minulostí Země našlo, že by nikde na ni nebyly nějaké bitvy? Obávám se, že taková doba ani po několik minut ještě nenastala a jistě víme, že není ani dnes. Konečně bychom měli vidět, že tak jak život dosud probíhá, při-náší a úročí to co si lidstvo nachystalo a je to v podstatě stejné. Bolest, smrt..
Někde ve výchově máme velké nedostatky.
Není to věda, která zachrání lidstvo. Věda s vymoženostmi, stroji atd. je spíš nástrojem neštěstí v rukou mocných a nerozumných.
Potřebujeme vyzvedat a denně poukazovat na vše co je kultivované, spravedlivé, ohleduplné, soucitné a lidské. Učit se odpouštět a netáhnout svými životy břemena hořkostí, která jsou výživnou půdou pro nenávist a pomstu. Takové postoje ubližují druhým, ale ubližujeme tím také sobě. Neřešme stále dokola dávno ztracené, ale obracejme se více k dnešku. Potřebujeme žít dnes a ne existovat pak. Takto právě nám uniká i dnešek a řadí se k dalším neopakovatelným a pro nás už ztraceným dnům. Učme to žáky. Ať se domluví teď, ať si odpustí a potřesou rukou dnes. Dělejme to také tak. My dospělí, začněme v rodině, u přátel, známých a pak všech neznámých. Alespoň se pokusme, bez ohledu na okamžitý výsledek, kvůli sobě. Jen takovým činem můžeme každý okamžitě udělat ze Země Ráj - když to každý udělá. Ne zítra, ne jindy a vůbec ne nikdy. Protože součet jednotlivců a jejich vlastností není ma-tematicky prostý součet, ale dá ve skupině = v celku ještě intenzivnější a složitější průsečík vztahů. A to i tam, kde bude společenství relativně mravní a pozitivní. Proto je nutno, aby takový náš svět byl. Stále bude pak co řešit. Ale to už budou konstruktivní cíle, jako: ekologie apod.
/Ž.34;12/
2024 © 