b) Snaha být dobře hodnocen dospělými.
Lze toho dosáhnout dvěmi způsoby, morálním a amorálním. V současné době, kdy naše společnost přepočítává vše na peníze, je pomoc druhým "zadarmo" posuzována jako nenormální, podivínská až směšná. Někteří usuzují, že ten co pomáhá musí být hlupák, zejména když to dělá zadarmo. Obvykle se automaticky ptají, co z toho mám, nebo proč to dělám! Nevěří, že jen tak. To je devastace dnešního uvažování, ale není to úplně nový jev, jen se poněkud a dost rozrostl! Takové postoje ve svých dětech budují někteří (mnozí) rodiče a utvrzují tyto negace od batolecího období, kdy i obyčejná poslušnost je spojována s věcnou odměnou, sladkostí, dárečkem, hračkou nebo penězi. Pozornosti některých rodičů ke svým ratolestem jsou horentní. A tak si rodič dobré charakterové rysy dítěte kupuje a současně je ničí. Později, ve vyšším věku nabídne rodič docela analogicky, věren svým nesprávným metodám, větší dáreček. Opět jen za poslušnost, povinnost nebo známku dítěti. Ať jsou vynikající a nadprůměrné výkony nonprediktabilně, občas i materiálně doceněny. Odměnou však může být i pochvala, čas strávený v pohodě se svou ratolestí, projev zájmu o jeho myšlení, výlet. Nesmí se však stát běžným a dítětem vždy periodicky očekávaným výměnným artiklem.
Máme učit dítě jinak, naši snahou je hlubší zasažení motivační sféry ve smyslu, že ta známka, ten konkrétní úspěch, je tou největší odměnou, tou potřebou člověka, která takto plně již byla naplněna. Kdy dosažený cíl splývá s pojmem odměna. Udělat něco jen za něco, reagovat živočišně na podnět, není důstojné nejvyšší bytosti na této Zemi, člověka. Behaviorální fungování dospělých jedinců je ploché a málo lidsky zralé.
Prosazování se dítětem v kolektivu dospělých, nejprve rodičů a později všude, je negativní jev, neboť dítě rychle pochopí, kde si to může dovolit a uplatňuje to. Musíme dát pozor, aby na pozadí zdánlivé poslušnosti nebujely charakterové poruchy, lhaní, podvádění, ztráta soudnosti, poruchy sounáležitosti a pokřivené svědomí. Malé dítě zpočátku nezná význam peněz a nepotřebuje je. Byla by škoda, abychom ho předčasně na ně zvykali. Co nutně potřebuje je bezpečí a láska. Záleží na rodičích, zda dítě naučí obchodovat s jeho ochotou a city. V emočně kladné atmosféře tepla domova má dítě vše, co může zajistit jeho kvalitní osobnostní rozvoj.
Dětství je základem celého života. Človíček se rodí s ochotou a zvídavostí být při všem novém, pomáhat, komunikovat. Není ještě lhostejný a často nás překvapuje altruismem. Nesnese tvrdost a citový chlad. Čeká pousmání, pohlazení, pochopení od rodičů a sourozenců, jeho malé pospolitosti. Tady je motivováno k rozvoji pozitivních interakčně-komunikačních vztahů, k rozvoji řečového kódu. Je nadšeno, když něco dokáže samostatně a čeká sympatie.
Výše jmenované rysy pak učitelé citlivou výchovou dále budují. Když se o to nebudeme snažit, bude přibývat postižených jedinců, šokujících zážitků, džungle násilí, ekonomicky studené kalkulace, citových deprivací, sociopatů i psychopatů.
Moje zkušenosti ze školy mě poučují o následujícím. Někdy si my dospělí neuvědomujeme blízké důsledky toho, co míníme dobře a proto i tak určitým způsobem jednáme. Kdybychom si podebatovali se žáky a naučili se jim dobře naslouchat, odhalili bychom například to, co dále popíšu. Také vychovatelé a rodiče si tady mohou najít něco pro sebe.
Premiant třídy, proklamovaný opakovaně a setrvačně některými učiteli se až tak hezky nemusí jevit kolektivu, který rozliší docela přesně přirozenou ochotu kamaráda spolupracujícího s učitelem, od pokrytce, který si chce u učitele udělat jméno. Kolektiv ho pak nepřijímá příliš přátelsky a onen žák se jako v začarovaném kruhu v touze o své potvrzení, obrací právě tam, kam se to kamarádům nelíbí, k dospělým. Co se vlastně stalo? Tento žák býval vždy jedničkář a míval kamarády. Ale postupem doby začal být dáván za příklad. Nejprve to každý bral. Ale pak se to opakovalo stále častěji a častěji, jako by ve třídě, kromě něj nikdo nic dobře neuměl. A tak se začala jeho duševní muka i tragedie. K čemu být nejlepší, když je stále více izolovaný, když sociální facilitace mezi nim a ostatními vázne a jde stále více ztuha. Ne, tento žák dětem nic neprovedl, to my dospělí jsme ho dostali do této nezáviděníhodné situace. Ale mysleli jsme to dobře!
Zde je potřebný citlivý postup pedagoga. Tím, že budu opakovaně předkládat skupině za jedinečný vzor téhož žáka vyvolá u všech averzi. Oni sami poznají pravdivost jeho vztahu ke každému jednotlivci zvlášť, a to na pozadí celého kolektivu, který stále citlivě eviduje každý podnět a posuzuje ho v relaci k spolužákům na jedné straně a ve vztahu k přítomnému učiteli na straně druhé a rozhodne nakonec spontánně sám. Dobrý kolektiv je vnitřně propojen všemi účastníky, je schopen posoudit verzi učitele a autentičnost premianta. Čeho tak učitel dosáhne? Toho, že žáci ho vnímají jako člověka, který jim dává najevo, že má snad ve třídě jediného, kterého stojí zato učit. Je to téměř jako by jim říkal, že oni nejsou dost dobří. Interakční spirály sám snižuje, žáci se stahují do sebe a komunikace vázne. Atmosféra je nepříznivá, žáci těžce skrývají svou zlobu a bezmocnost. Předkládaný idol se stává okrajovým subjektem na periferii skupiny a pokud měl kamarády, pak je díky tomuto pedagogovi ztrácí. A přitom může být v situaci, jíž nezavinil, může být vynikající student, ale kdo to má stále poslouchat? Tak nějak to vidí většina děti. Vždyť mohu vyzvednout jednou toho a jindy onoho, taktně střídat i veřejně chválené žáky, aby se některé z dětí necítilo opomíjené a zbytečné. Zejména při veřejné chvále je třeba mít cit. I to, co myslíme dobře, nemusí být dobré pro druhé.
Ježíš říká, že jak budeme set, tak budeme sklízet. Říká také, že jedni sejí a ne ti sami musí sklízet. My sklízíme plody minulých generací, výsledky jejich činnosti a snah. Jen v našem století na zneužití techniky zemřelo v obou válkách asi 20 + 50 milionů lidí. Auta a letadla jsou pohybující se rakve, ve kterých umírají tisíce lidí, tankery usmrcují naftou mořské živočichy i rostlinstvo a vrtné věže svými požáry ničí co je v okruhu stovek kilometrů na zemi a ve vzduchu. To nejsou přírodní katastrofy, to jsou pohromy, způsobené člověkem. Pohromy, jejichž dopad je okamžitý, ale také nepředvídatelně dlouhodobý, jako havárie jaderné elektrárny, nebo rozpadající se obaly s atomovou náplní. Proč člověk dělá věci, které nezvládá, copak důsledky, které ještě nevidí nejsou strašné ?
Sklizeň se netýká jen materiální roviny, ale duševní a duchovní rovněž. Co budeme sklízet, když se výchova nezdaří? Co zbude pro další generace, třeba generaci našich dětí a vnoučat, které nyní žijí a pravděpodobně nás přežijí. Jak budeme žít v davu lidí a přece každý tak sám. Každý z nás se může dostat do situace, v níž bude náhle odkázán na své nahodilé okolí lidí a bude potřebovat pomoct. Jací budou ti naši známí nebo cizí spoluobčané, pomůžou nebo nás minou? To záleží ne jen na učitelích, ale už dnes na nás na všech. Když si kladu tyto otázky, chci věřit, že nejsem sama.
/1 Kor.12 kap., Sk.2;44, Mat.20;26-28/
2024 ©