Bez pozitivního přístupu a vztahu ke všem lidem nebude asi člověk schopen na zúženém poli celé škály života náhle a právě zde, v povolání pedagoga, tuto schopnost vydělit ze svých dispozic a účinně uplatnit.
Pozitivní vztah způsobuje, že druhý je obohacován, nalézá svou identitu ve světě a může nalézt i štěstí, po němž každá lidská bytost touží. Souvisí to - štěstí se vzděláním? Jistě ne, každý člověk nemusí být vědcem pro bohaté naplnění svého života. Ani to společnost ne-potřebuje. Lidské činnosti jsou tak mnohé a v úplnosti ani není možné všechny vyjmenovat, že z této široké palety si každý může přiměřeně vybrat. A to tak, aby se mohl cítit dobře a zapojit se do společnosti ku prospěchu všech a uplatnit hlavně sebe.
Zde se pojetí didaktiky shoduje jak s psychologickými idejemi, tak filosofickými směry (mnohými).
/*Psychologie (humanitní) běží na lov.mujblog.centrum.cz/
v kategorii Weblogy odborné/.
Je jistě velké štěstí mít práci, kterou má člověk rád, kterou zvládá, v níž se cítí dobře, ba dokonce, když je jeho koníčkem! Lidstvo potřebuje všechny profese, na které si jen vzpomeneme. Když jsou vykonávány pořádně, ať už jde o kuchaře, umělce nebo obchodníka.. Každá práce je užitečná. Kdyby zmi-zela jen jediná lidská činnost, mohla by se struktura společnosti nadlouho porušit a ohrozit celek.
Nic není izolováno od celku, vše spolu souvisí četnými aktuálními vlivy, ale též těmi podněty, je-jichž působení přinese teprve čas, budoucnost. Proto nemusí být ihned každá změna v systému patrná, ale můžeme počítat téměř jistě, že se objeví. Žijeme v síti integrovaných sounáležitostí, velmi komplikovaných a zcela nepostřehnutelných, které byly budovány co svět světem stojí a kam až sahá naše poznání o historii lidstva. Nebylo by dobré to pozitivní zpřetrhat a porušit tak danou ustave-nou rovnováhu. I když vývoj samozřejmě pokračuje, kontinuálně včleňuje další a další užitečné lidské aktivity, na jejichž plody si rychle zvykáme a jejichž výsledky očekáváme, např. ve formě věcí, hudby, objevů.
Pokud mám být pedagogem, prospěšným žákovi, potřebuji ho znát a rozumět jeho schopnostem i jeho očekávání. Mohu ho trvale nedirektivně ovlivňovat, formovat povzbuzením, pobídkou, pochvalou, ale v případě potřeby a je-li to pro něj účinné, také výtkou, čili kategorii tzv. trestů, jimiž se vynutí náprava některých charakterových neblahých postojů mladého člověk, později to nejde. Přitom máme na zřeteli směr, kterým je schopen se ubírat a k němuž i jeho přirozenost inklinuje, na pozadí obecných cílů a zájmů společnosti.
Žák základní školy, vzhledem ke svému věku a malému rozhledu, nedokáže ještě realisticky posoudit a odhad-nout, co bude v životě potřebovat. Neumí si uvědomit, že jeho přání a realita se nemusí shodovat, že může zůstat jen u jeho nesplněné touhy. Je v tom štěstí i bol. Ta naděje jej nutká jít vpřed přes překážky, svěže. Ten bol ho pak koriguje více k realistickému uvažování. Obojí funguje vyrovnávacím způsobem a udržuje mezi fantazii a skutečnosti soulad.
Také proto tady jsme my dospělí, abychom mu naznačili tuto eventualitu a současně potřebu ná-hradního řešení. Pro možnost náhradní volby, výběru jako jiné eventuality v pestré škále života a zcela bez frustrací, může vý-chova hodně napomoct. Proto připravujeme žákovu přizpůsobivost situacím s překvapením, příjemným i nechtěným. Učíme ho adaptaci a současně inovaci, když se vyskytne cokoli neplánovaného. Rozvíjíme jeho kreativitu. Schopnost poradit si s neočekávaným. Učíme ho zvládat nepříjemné situace, řešit je a poprat se s nimi konstruk-tivně a bez emocí. Ale ani se nevzdávat. Najít vždy něco, v čem bude uspokojen.
Tím je chráněn před negativní odezvou, která by nastala třeba při banálních problémech a mohla se rozvinout až k poruše zdraví.
Učíme ho nesetrvávat v pocitu neúspěšnosti, když se mu něco nezdaří, učíme ho vidět, že má možnost zaujmout nějaký postoj, změnit svůj přístup či aspirace, nebo zvýšit úsilí. Ukázat mu, že z každého problému je východisko, že nic netrvá věčně, že už příští okamžik nám může přinést něco krásného. Pomáháme mu vyznat se v sobě - v něm, v jeho nitru a chápat vlastní pády jako stupně na cestě za svým rozvojem. Vždy lze vstát a začít, nebo pokračovat. Pokud žijeme, stojí zato to zkusit.
Škola musí učit nejen odbornost v daném předmětu, ale především jak žít, jak ve výuce získané informace využít a aplikovat, kde potřebné hledat a najít. Je to čas mládí, který když se nevyužije všestranně a pozitivně, bude nenahraditelně promrhán. Už nikdy nebude příležitost: ohýbat proutek, dokud je mladý. Proto nelze souhlasit s úzkým náhledem těch, kteří výchovu a působení tohoto aspektu oddělují od odborné výuky. Ne to, anebo ono. Odpovědí je: to i ono.
Učí se zorientovat jak pro osobní tak pro společenské potřeby. Pomáháme rozvíjet stále více jeho slovní projev a vědomosti. Oboha-covat ho, měnit jeho vnitřní prožívání, upravovat a aktualizovat jeho pohled na hodnotový systém kolem nás. Dává mu poznání, že je vše třeba sledovat z hlediska dynamického, a to i sebe. Jestliže vyroste z mladého člověka bytost otevřená novému, neobvyklému, neznámému, schopná energicky překonat ne-zdary a pokračovat dál, s vřelým vzta-hem k lidem, na své životní cestě, pak náš - pedagogů - přístup k němu byl dob-rý, vpravdě pozitivní.
Takovým dobrým vychovatelem, pedagogem člověka, může a měl by být každý rodič. On je prvním učitelem na cestě životem, ochránce, navigátorem, prostě vším. Když pak dítě přijde na základní školu, má pevně mnoho vrozeného a k tomu ještě výchovou z domova naučeného. Jak? Tento základ dosud je odvislý od rodičů!!
A když někdy po létech potkáme některého žáka, na kterého jsme v davu dalších lidí již zapomněli a on nás osloví, hlásí se, připomene se, spontánně sdělí své životní příběhy a s radostí se podělí o naše společné vzpomínky na naše žák - učitel školní léta, pak naše práce nebyla zbytečná, stála se radostnou, ta zdánlivě ztracená minulost. Ovane nás něco nepostižitelného a těžce vyjádřitelného, nehmatatelného a přece tak reálného. Štěstí! A v tu chvíli prožívám to něco a vím, že to stálo zato. Pro ty ojedinělé a neopakovatelné zážitky euforie, během letité praxe, mělo cenu být učitelem. Mělo smysl odpouštět, do nekonečna opakovat pro učitelé stále totéž, radit znovu a znovu, vidět a vědět co bude následovat, předvídat tytéž reakce žáků a tytéž si-tuace. Ty šprýmovní chvilky žáků, které nám pedagogům narušují naši práci a žáky tak úžasně a jedinečně pobaví. Být účastníky opakujících se stejných omylů žáků při procvičování svých právě nabytých vědomostí, při osobitém řešení problémů, s nimiž se oni setkávají poprvé a my nesčíslněkrát! Nu trpělivost, klid a vytrvalost je pod-stata proto, aby učitel mohl se svými studenty dennodenně pokračovat na cestě k cíli.
Bible nám klade na srdce, abychom se zhostili svého úkolu ve vztahu k bližnímu na vysoké kvalitě. Máme ne-snadný úkol učit se přijímat každého žáka s láskou, takového jaký je, trpělivě ho formovat a jako odměnu máme možnost být u toho, jak se mění fyzicky a jak duševně roste a všestranně vyspívá. Ale musí být něco speciálního v člověku, v učiteli, nějaká zvláštní touha a energie, která je motorem a nedovolí, aby toto povolání, tak všestranně náročné, po pár létech neopustil.
Já myslím, že se lze hodně naučit, ale ne všechno. Učitelské povolání patří k těm, pro nějž se člověk musí přímo narodit.
Lékař P. Roger v knize Vychutnej život, vydané 1995 poznamenává: " Pozitivní přístup k žáku je především přistupovat pozitivně ke svému životu a to chápat, přenášet a učit druhé". Ve svém díle postihuje člověka z tělesného, psychického i sociálního hlediska, odhaluje chyby a dává nezávazný návod pro nápravu a získání radosti ze života
2024 ©