Dříve, než se zítřek stane včerejškem, lidé často přehlédnou šance, které jim nabízí dnešek. /Orient/ Získat poznatky ve formě výsledků o výchovně vzdělávacím procesu je obdobné, jako když studujeme jiné vědní disciplíny, ale je tu přece rozdíl, o kterém chci mluvit. Studujeme-li například matematiku, mohu ihned teoreticky nebo i prakticky příkladně v ekonomii použít své vědomosti a mít před očima výsledek. Výsledek při prodeji je také naprosto praktický nebo alespoň číselný. Praktickou aplikaci svých vědomostí získávám verifikaci teorie v praxi a zadostiučinění smysluplnosti svého snažení, svou seberealizaci. S aplikacemi všech teorií o výchově v praxi to není tak jednoduché. Samotný výchovný proces je dlouhodobý a my jsme jen účastníky parciálních výsledků, které během vývoje jedince kvantitativně přibývají a nikdy nekončí. Jaká je kvalitativní odezva uvidíme mnohem později, jako společnost, ne již jako jedinec-učitel. Ale přece: kdy já, jako učitel uvidím efekt mého snažení? Uvidím ho vůbec? Takové otázky si klade každý člověk, který svůj výsledek nespatřuje pouze v penězích, které si jednou měsíčně převezme. Který chce vidět, co za sebou zanechal. Výsledek, to je neodmyslitelná součást naši práce. Byla jsem úspěšná? Nebylo to zbytečné? Pochybnosti a hledání jsou projevem zdravé psychiky a zodpovědného přístupu k životu. Každý se chce smysluplně realizovat. Každý má o tom nějakou svou představu, která více méně koresponduje se zájmy celku, v němž žije. Pedagog se účastní setby do základů dispozic svěřených mu nakrátko dětí. Je svědkem jejich růstu v malém časovém úseku, kterým je období ze života člověka, po který je ve škole. Mimo to jeden pedagog oněch osm, dvanáct, či i více roků nepostihne svou přítomností pobýt u jednoho kolektivu sám, neboť je zde řada kolegů, s nimiž se ve třídě obvykle střídá. Když například u waldorfské školy, založené pedagogem Steinerem, vede stejný třídní učitel své žáky osm let, má to již zřetelnější vedení a specifičtější výsled. Ale rovněž ani zde on není sám, kdo je učí. Přesto je jejich “tátou, mámou”, za nimž děti chodí se vším a zvyknou si na jeho styl. To je uklidňující, protože se více znají, než na běžných školách. Jsou si bližší. Takový široký záběr jedním učitelem nelze ani vyžadovat, tedy aby působil výchovně-pedagogicky sám na danou skupinku. Kdo z nás by mohl odborně souběžně vyučovat třeba 12 předmětů. Myslím si však na základě vlastní zkušenosti, že pobyt, který se počítá na mnoho hodin den za dnem, se stejnými žáky, by byl deptající. Změna přicházejících jiných učitelů na jisté výuky je osvěžující, při jedné pevné linii vedení kořenovým pedagogem - třídním. Jev jediného pedagoga by byl podobný pocitům námořníků při dlouhých mořských plavbách, ve stále stejném prostředí, se stejnými lidmi, bez jakékoliv změny, to unaví. Já sama jsem učila ve své třídě, kde jsem byla třídní, nejvíce 4 hodiny následně za sebou - v tahu. Trocha změny neškodí. Bylo to únavné. U nás, v našem státě učí učitel v některých třídách zhruba 4 roky stejné žáky. To je asi ideální, protože je může docela dobře poznat, když s nimi tráví tak 2 až 3 hodiny denně. Ale někdy přijde nový dočasný učitel na pár měsíců, na záskok a dříve, než si na něj žáci mohou zvyknout, je pryč. Ten je nepoznal a neměl čas se s nimi sžít. Mohl nadělat za malou chvíli i dost chyb, které si pak ponesou sebou. Ten kdo ví, že brzy odchází, se do problémů mladých nemůže dost položit. My nevíme, který moment v životě může druhého ovlivnit tak hluboce, že se stane dobrým, nebo zlým člověkem. Ale víme toho o lidské nekonečně složité psychice přece jen dost nato,abychom se mohli chovat šetrně. I já bych kolikrát ráda věděla, kdy jsem v minulém již čase a při jaké příležitosti v daném místě nějak - jak? ovlivnila konkrétního žáka. V této souvislosti bych pak ráda věděla jak se to projevilo na jeho budoucnosti, čili dnešku. Ale to se nejpravděpodobněji nedozvím. To se určitě nedovím. Kromě toho, že učitel výsledek své činnosti aktuálně nevidí, je zde ještě další věc, která s tím do jisté míry souvisí. Vytrvat, vlastnost kterou nutno mít, přesto že výsledky hned nevidím. Stolař se může těšit z pěkného kusu nábytku a může ho vidět, za chvíli si na něj sáhnout, jen co jej dokončí může se s ním a z něho potěšit, je to snadné, je to hmatatelné a někdy voní a je vidět... Ale vnitřní dispozice a schopnosti, nabyté žákem za léta školní docházky, nejsou tak přímo zjevné a navíc, žák odchází, neznámo kam s tím vším interiorizovaným v sobě. Nezbývá zde v prázdných školních lavicích po dětech nic, na co by se dalo podívat. Můžeme jen doufat a věřit, že naše spoluúčast na jeho formování nese někde své sladké plody. I když se ovšem naivně nedomnívám, že za učitelovou snahou je vždy a pouze kladný výsledek. Že jen on byl ten jediný a podstatný element. Učiteli však i tak jde o to, jaká byla právě ta jeho míra úspěšnosti, jež snad byla učitelem dosažena na cestě k žákovu cíli. Jaká je její efektivita? ! Domnívám se, že je to tak příliš teoretická rovina, že ji nikdy kvantitativně nezměříme, ačkoliv měříme vesmír.. psychika je nezměrná a dokonale nezměřitelná. /1. Kor.3;8/
2024 ©