Během historického vývoje byly učitelem uplatňovány určité způsoby řízení výuky. Tyto základní modely výuky, které se však v takto čisté formě nikdy nevyskytují, lze rozlišit následovně:
1) pedeutocentrický (označovaný v literatuře též esenciální, herbartovský, autokratický), při němž centrální osobou je učitel, který aktivně a sám řídí výuku, k žákům přistupuje na základě svého "jedinečného" rozhodnutí a není ochoten k diskuzi ani úpravě svých metod či forem práce. Soustředí se na věcný obsah, především volí výklad a zkoušení. Člověk jako lidská citová bytost ho nezajímá. Vyžaduje kognitivní a praktické výkony a především kvalitní výsledky. Slabí žáci jsou ve velké nevýhodě. Všichni žáci pak jsou povinní jeho výuku pasivně přijímat a receptivně namáhat paměť. Učitel i žáci jsou unaveni a nemotivováni. Naprosto selhává lidský styk, jakož i rozvoj sociálních a emočních procesů.
2) pedocentrický ( známý také jako pragmatický, deweyovský), kde ústředním elementem vyučovacího procesu je žák, kolem kterého se vše odvíjí a žák si osvojuje samostatně utilitární poznatky v intenci svých zájmů. Zde hrozí nevyváženost žákova rozvoje, upřednostňování jeho nezralých přání. Je to druhá krajní alternativa nevhodného modelu výuky. Učitel je zde pro žáka a podle žáka - to ovšem není moudré. Žák je teprve dítě a nemůže dost dobře po-soudit, co je nebo není pro něj nyní dobré a potřebné v budoucnosti. Nelze stavět na holé užitkovosti a účelovosti. Neděláme věci jen proto, že jsou účelné a přinesou nám peníze. Podnikáme mnohé kroky nelogické a zdánlivě naivní, máme-li z nich potěšení. Například, když si zahraji doma na klavír, není to pro nikoho druhého užitečné, možná to druhý vidí jako mrhání časem, ale pro mne je to požitek. A proto je nejlépe, když se oba dosud uvedené styly adekvátně k žákům a učivu doplňují. Dnes tomu tak povětšinou je.
3) interaktivní model výuky umožňuje skloubit nároky učitele a přínos poznatků a emočního vyžití pro žáka v rámci lidské vzájemné komunikace, součinnosti a umožnění aktivity a tvořivosti obou základních aktérů. Zde lze uplatnit obousměrnou živou komunikaci každého s každým. Tedy žáků mezi sebou navzájem a také žáků s učitelem a zpět. Nevyžaduje se absolutní ticho, nehybné ztrnulé sezení dětských tělíček po 45 minut. Vždyť je to přímo v rozporu s jejich přirozeností.
Nyní je známa integrativní tématická výuka dle Zuzany Kovalíkové. Jde v podstatě o konkretizaci a odůvodnění vhodnosti interaktivního modelu řízení vyučovacího procesu. Vychází z výzkumu mozku a z nutnosti kompatibility všech elementů ve výuce, neboť na něj a z něj systém integrativní vyplývá. Autorka uvádí například nutnost nepřítomnosti pocitu ohrožení, smysluplnost obsahu látky a jejího podání zajímavou formou, možnost volby metody i dítětem pro jeho učení, přiměřený čas ke každé činnosti, bohaté a hezké prostředí, podporu spolupráce ve všech dimenzích (ve škole, v muzeu, s rodiči, odborníky..) a přínosnost práce v heterogenních skupinách s okamžitou a kontinuální zpětnou vazbou anebo dnes lze vhodně zaprogramovat učení na počítači a jiné soudobé vymoženosti skýtající více pestrosti a možností.
Velký tlak je dnes kladen na rozumové schopnosti žáka, zatímco jeho ostatní potencionality osobnosti jsou ještě mnohde přehlíženy. Pak, když žák nesplní učitelovo očekávání ohledně vědomostí, přichází učitelovo zklamání. Jeho apriorní očekávání je do jisté míry součástí jeho poslání, avšak musí předvídat i to, že bude zklamán. Když takové situace běžně a denně přicházejí, nejsou důvodem k trestání a vynášení netaktních projevů na adresu žáků. Možná, že své žáky neznáme, možná že ani nevíme, že ten co dnes neuspěl v dějepisu, skládá pěkné básně, že reprezentuje školu a právě získal druhé místo! Já učitel mám mít široké schopnosti pochopit žáka, pochopit druhé lidi. A co tady popisuji - vidíme, že učitel je ten, kdo čeká, že bude pochopen nezralými dětmi! Opak toho, co by mělo být. Ty děti nechápou složitosti života, nechápou, že chci, aby byli výborní. Spíše se soustředí na sebe, ale ani sami ještě nevědí co chtějí, na co mají a kam směřují. Poznávají svět i sebe. A proto teď chodí do škol.
Práce učitelů a společnosti by měla být v harmonii, neboť bez toho nelze dost dobře a působivě učit. Společnost by měla být pozitivním pozadím, na němž formujeme a spolupůsobíme všichni na člověka v jednom duchu. Náročnost výchovně-vzdělávacího obsahu roste. Vychovat vyspělého člověka nemůže být izolovanou záležitosti školy.
/Bible, viz. neškodí porovnat si tam napsané Ef.6;4
2024 ©