Učitel nesmí ztrácet nikdy výchovnou součást vzdělávacích cílů z očí. Život sám je školou, která nás nutí krok za krokem potencovat další své prvky osobnosti a užitečně je integrovat do svých zkušeností. Není člověk, kterého by škola života minula. Bez ní bychom ustrnuli. Aktuálně nepříjemné zážitky mohou přinést budoucí štěstí a statečnost. K tomu potřebujeme vést nejen žáky, ale někdo by tak měl působit i na rodiče, aby se jejich pohled na výchovu učitelů změnil. Aby jim nové vidění této složité problematiky dalo chuť spolupracovat se školou pro dobro svého dítěte.
Nepředpokládám samé ideální žáky. Vycházím z autenticity jejich současné úrovně. Operativně využívám možnosti zařízení školy. Perceptivně se zajímám o sklony a záliby žáků, včetně jeho mimoškolních aktivit. Úspěchy jednotlivců prezentuji jejich kolektivu, výrazné pak i ve školním rozhlasu. V kontaktu s dětmi nic nepodceňuji a nebagatelizuji, snažím se o to, být morálním příkladem.
Učivo vždy alespoň krátce společně zapíšeme do několika bodů logické struktury, kvůli orientaci žáka, ale i jeho rodičů doma, nebo těch, kteří mu pomáhají s domácí přípravou. Stále si uvědomuji možné dětské starosti ve svém třídním kolektivu. Při vstupu do třídy nechám vše negativní za dveřmi na chodbě. Učitel musí být hercem, aby už v počáteční fázi výuky navodil dobrou atmosféru a tak usnadnil přechod k vlastní výuce. Proto nevnáším do hodiny své starosti, ale pohodu. Jinak se bude společná komunikace a tím i interiorizace učiva realizovat obtížně a nekontinuálně. Vyučovací hodina nebude mít onen žákův sebe aktualizační náboj a spád, při němž se právě mohou uplatnit jako nepříjemné, nebo inhibiční některé problémy, které si s sebou do školy přináší. A my učitelé je chceme nahrazovat něčím kvalitním, radostným a zajímavým. Chceme vidět děti nejen vzdělané, ale také spokojené. Pro některé je to jediné místo během dne, kde se mohou odreagovat od svých domovů a nabrat životní elán. /Mat.13;25.., Ef.6;2-5, Kol.3;20,21/.