7. Postup a přiměřenost výuky

Člověk zůstává mladým, pokud je ještě schopen učit se, získávat nové vlastnosti a snášet odlišné názory. Ebnerová

...................

Jednoho večera vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana, jen tyto tři ze všech svých žáků, s sebou, aby jim ukázal víc než ostatním. Jeho posláním zde na Zemi bylo učit člověka o Božím království a ukázat mu do něho cestu. A oni byli účastni zjevení, dynamické projekce, na hoře Proměnění. Viděli něco úžasného a ohromujícího. Viděli kým je jejich Učitel a přítel. Prozradil jim více ze svého soukromí a oni pochopili, že Ho dosud znají velmi málo. Pak je požádal, aby toto lidem, ani učedníkům zatím neříkali, dokud nenastane vhodný čas. Ten stanovil na dobu po svém vzkříšení.

I naše učení potřebuje časový plán, abychom měli stálou orientaci. Abychom učili od věcí známých a blízkých pro chápání žáků, k věcem a jevům méně pochopitelným a abstraktním. Aby dokázali později chápat i jevy neviditelné a nehmatatelné a přece existujících v naší realitě. Abychom žáky seznamovali a vedli k percepci světa na principech holismu a systémovosti.

Dále přihlížíme k vývoji mozku. Piaget rozlišil a popsal v r.l948 pět vývojově následujících fází k rozvoji myšlenkových operací. Na mozkových výzkumech nyní buduje svou integračně-komunikační výuku moderní pojetí školství (přelom 20.\21.st.), jehož principy uvádí Kovalíková. Zde jsme se dotkli nejvyšší páté etapy myšlenkových operací, lze s nimi počítat po 11. roku věku dítěte. Do té doby nemá dítě dost zkušeností, jeho kognitivní mapa ještě neobsahuje bohatství prvků nutných pro nenázorné vyučování. Jako pedagog to mám na zřeteli. V dospělosti se pak u některých jedinců složité myšlenkové abstrakce velmi silně rozvíjejí, včetně logických a imaginačních pochodů.

Ani u všech učitelů nemusí být schopnosti k chápání a postřehování složitých abstrakcí. Zato mají vyvinuty jiné potřebné vlastnosti, mezi než můžeme zařadit např. schopnost nesmírné trpělivosti. Proto se velmi dobře uplatní při vyučování těm skutečnostem, kde je potřeba nekonečného opakování, ať už v průběhu fáze expoziční nebo fixační. Patří k nim nepochybně učitelé prvních tříd a vychovatelé v mateřských školkách. Mimo to jim musí být vlastní vrozená hravost, tvořivost a vytrvalá láska k dětské duši. Velmi dobře se uplatní také ve školách s alternativními metodami výuky. Zakladatel waldorfského školství Steiner měl v srdci velmi silnou empatii k jemné dětské duši a nepostřehnutelnému cosi, jak to sám označuje, co existuje mezi učitelem a dítětem. A tomu neviditelnému a nehmatatelnému, přec však vnímatelnému cosi přikládal velkou důležitost.

Jiná skupina učitelů je schopna pojímat nejfantastičtější a nejobtížnější problematiky, didakticky je transformovat pro geniální mozky svých špičkových studentů, zvládat naplnit svou neutuchající touhu a nasytit svůj prahnoucí mozek po stále dalších vědeckých zapeklitostech, jsou to například učitelé matematických a fyzikálních oborů na vysokých školách, také chemických atd. Stavba hmotné struktury mozkových hemisfér předurčuje částečně jeho dimenzi a tím i hloubku možností člověka. Další determinanty které spolupůsobí jsou prostředí a příležitosti, s nimiž přicházel člověk zejména v mládí do styku, zda měl vůbec možnosti se zdokonalovat. Neboť k čemu je houslistovi nadání bez houslí? Nebude virtuosem, ač by mohl.

Když si učitel to vše uvědomí, uzná nutnost přiměřeného učení co do kvantity i kvality, přihlédne k věkové skupině a připravenosti, nezapomene na další možné jiné zvláštnosti dětí a pak jistě zcela samozřejmě zaujme individuální postoje k žákům. Rozdíly, a to dost značné, musí očekávat a respektovat. Podle těchto ukazatelů pak modifikuje své metody a formy práce zvláště v expoziční fázi výuky.

Vidím, jak je přirozené, dobré a zajímavé, že jsme každý ve své složitosti jiný a originální. Že nejsme stvořeni, jako sériové figurky na nitích, k ovládání. Že nejsme příliš vzorní a dokonalí, že nejsme vždy poslušní, ale přitom ocelově studení roboti. Že jsme lidé z masa a kosti, kteří ač málo hodní, umí se živě rozzlobit i teple milovat, hřejivě rozradostnit jiné, empaticky soucítit s potřebnými.. Okolí působí na nás, ale my jsme vždy spoluaktéři a je na nás, jakou odezvou se prezentujeme. A v této bohatosti hledáme společné možné styčné cesty k rozvoji nás všech, s ohledem na specifičnosti každého jedince. /Mat.17.kap./