Nejlépe poznáš člověka,
když ho pokáráš
- protože však druhý způsob je schůdnější -
aspoň trochu ho poznáš,
když ho pochválíš. / J.Paul/.
V Novém Zákoně je pokyn, abychom nepoškodili v člověku ani to málo, co má, svým nevhodným, hrubým a neomaleným jednáním. Proč máme dbát, zdalo by se z hlediska vzdělavatelnosti, o bezcenného žáka? Protože ten ma-lý rozvojetvorný potenciál, který on má, je jistě určitého vzdělávání schopen, ale pod vlivem negativních atribucí bude ztracen.
Má-li dítě velmi slabé dispozice, lze ho umístit na zvláštní školu. Společnost tak dbá, aby i to málo bylo formováno a používá-no. Každou schopnost, kterou u dítěte během školní docházky objeví-me, nejen že nenecháme nepovšimnutou, ale pomáháme mu přes ni nacházet a poznávat sebe jako bytost pozitivní, která je schopna rozvoje i v dalších orientacích. Člověk je zaměřený určitým směrem, má sklony a tíhne k nějakým svým smyslům a naplnění, je intencio-nální bytostí. Proto hledáme racionální, emocionální, motorické, sportovní nebo sociální dovednosti, uvědomujeme si žákovy přednosti i nedostatky a rozvíjíme a upevňujeme to co se dá. Žákovo sebevědo-mí tak roste. Je naděje, že ho to bude motivovat k většímu úsilí zpracovat na so-bě. Jeho osobní touha po dosažení úspěchů a podpora této naděje učitelem působí na jeho vytrvalost jako motor, aby anticipovaný cíl, na nějž si troufá aspirovat, dosáhl. Díky žákově kladné jedné zkušenosti je tím zasažena pozitivně větší část osobnosti a zájem v jeho uvědomělém rozhodnutí se může projevit ambicemi v dalších oblastech. Nešetříme s upřímným pobízením k dalším výkonům, sáhneme i ke konstruování jeho úspěchu, uděláme cokoliv proto, aby jeho se-beúcta mu umožnila další sebeaktualizace, budujeme jeho odvahu k dalším krokům za poznáním. Dosud neznámé poznatky mu předkládáme tak, aby vzbuzovaly jeho dětskou zvídavost a dojem, že je odhalí a poznání dosáhne. Umocňováním pozitivních zkušeností ho vedeme k tomu, co každý potřebujeme, k seberealizaci.
Zde hovořím o celkově slabých žácích. Destruktivní metody a sty-ly autoritativního učitele podkopou vůli uspět, u tak slabého žáka, v jeho vlastních dětských očích. Nebude mu dobře mezi kamarády, známý-mi a před rodiči, kvůli svým bídným výsledkům. Rozpoutáváme lavinu, kte-rou on není konstruktivně schopen zastavit. Situaci, v níž s jisto-tou můžeme čekat negativní zpětné vazby v mnoha rovinách. Vzdá to, bude nespokojen, před další komunikaci se uzavře, interakcím s námi se bude snažit vyhnout. Disfunkční postupy namířené na jeho osob-nost považuje za porážku na svém území -třídy-, v daném předmětu, ale nes-miřuje se s takovým stavem snadno a je pravděpodobné, že tuto prohru bude kompenzo-vat kdekoliv v negativních intencích. Též v tomto případě máme podíl na jeho výsledcích. Zlý podíl!
Máme zodpovědnost za výborné výkony, ale i za selhání. Kdybychom mohli vidět hýbání jevů v psychice, podobně jako sledujeme pohyby těla, asi bychom byli přece jen opatrnější ve svých rezolucích. By-li bychom něžnější v dotecích s psychikou dítěte, nemohli bychom zapomenout, že konkrétní i abstraktní je vždy úzce provázáno emoce-mi. Zapomínáme na tuto podstatu a snažíme se ve vyučovacím procesu mnohdy změnit vrozené pudy a emotivní procesy tak, aby byly regulo-vány a kontrolovány rozumem. Vidíme, že to selhává. Člověk ve stavu svého negativního citového rozpoložení není schopen racionálního uvažování, byť by sám připouštěl, že se chová nelogicky. Dítě se sice učí umění zvládat své pudy a emoce, obtížně. Ale dejme si otázku: umíme to my? Potlačíme kdykoliv své zlé emoce? Kdybychom emoce dětí nepotlačovali, ale raději je využívali společně s odborným obsahem výuky, také rozum by se dostal ke slovu spíše. Dá se učit i s radostnými výbuchy smíchu, dá se vychovávat s použitím legrace. Můžeme se vesele pobavit nad svým omylem a žáci to přijmou. Oni se tak naučí netrvat tvrdošíjně na svém, když se zmýlí a s úsměvem a beze strachu se opraví ! Kopíruji vzorce chování automaticky, když je mají denně na očích. Musíme jim být kvalitním modelem. Oni totiž napodobují i méně žádoucí jevy. Hovořím o tom ze svých praktických zkušeností.
Naše interakce podmiňují dále žákovský kolektiv, který nás sle-duje a kterému můžeme naprosto podvědomě a nechtěně dát podnět, pro šikování slabého jedince. Učitel má kolektiv stabilizovat, neshody konsolidovat, nikoliv ještě více rozvíjet nebo startovat konflikty. Dítě je bytostí velmi drahou, cennou a křehkou. Snadno ho lze ovlivnit v obou směrech. Bezděky a snadněji imituje negativní modely, a to už v útlém dětství. Všichni jsme takto predisponováni. Nápodobou upevňuje mno-hé své způsoby chování už v rodině. Fixují se takto proto snadněji zlozvyky, než sekundárně učením vytvářené sociální návyky.
Lidskost učitelovy osobnosti spolurozhoduje mimo jiné s ostatní-mi, ne vždy postřehnutelnými multidimenzionálními jevy, zda-li se adek-vátními postupy podaří utlumit negativní naučené dispozice dítěte a transformovat je do funkční roviny. Pokud se nám výchovný aspekt patřičně nezdaří, pak zpravidla u slabého žáka nebudou ani jeho průběžně získávané kognitivní dovednosti uspokojivé. Obojí spolu nerozlučně souvisí.
Slabý žák nám musí dobrovolně důvěřovat, ba mít nás rád a moci se na nás ve svých starostech spoléhat. Jsme takovou jeho školní rodinou. A pro některé jedinou funkční jistotou. Když ho necháme sedět v poslední lavici, abychom ho nerušili a on neotravoval nás, projevujeme pohodlnos-t a nezájem o jeho osobu, dáváme mu najevo že nás nesmí zdržovat, cítí že je ignorován a nepotřebný. Pak v zadní lavici najdeme stále zakrnělého a možná i víc, než byl.. Že se to neděje? Každý ať si odpoví a poradí se sám se svým svědomím. On na nás naprosto závisí a vzhledem k jeho slabšímu IQ ani jinak nemůže. To my ho musíme podržet nad vodou, aby alespoň prošel vzděláním na dané rovině (v určitém ročníku), bude-li vyvíjet aktivní snahy a přístup. I ty se cení, ne pouze správný výsledek a odpověď.. /Mat 12;20,33/
2024 ©