Oba předpokládají (1961), že míra percepční flexibility jde ruku v ruce s mentálním zdravím a naopak dochází k psychoneurózám. Například: když si nevědomky vytvoříme poznatek o pravidelném pokoji, který nyní není takový, pak v něm zkomolí vnímání jakéhokoliv předmětu, aby získala původní percepční jistotu. Ale když ji dáme ukazovátko a ona si zjistí místnost a vše v ní, dojde k pravdě. Rychlost, s níž ji nabude = učí se, je indexem osobnostní percepční flexibility. Jestli dítě žilo v konfliktní rodině, osvojilo si jisté percepční domněnky. Ty se staly charakteristickými percepčními distorzemi. Druhotně pak vznikají distorze ve vnímání těch prvků, které se dostanou do souvislosti s původními patogenními konflikty. Vytváří se percepční rigidita, charakteristická pro neurotiky. Percepční distorze se zdá oběma badatelům základním kamenem nevyrovnaného chování, maladaptace. Takový člověk vnímá vše zkresleně. A ve snaze se tomu přizpůsobit má jmenované potíže. Proto potřebuje “znovuprožít” nezkresleně všechny původní chybné situace a následně i další situace, kterými si přivodil sekundární distorzi.
Ale pěkná snaha 
2024 ©