20. MORÁLKA A ODPUŠTĚNÍ

 Kdo neumí odpouštět, boří most, který sám bude muset přejít, neboť každý člověk potřebuje od puštění. /Zb.Herbert/

 Klademe si otázku, kolikrát máme odpustit. Učitel vede trvale žáka k zlepšování chování ve všech oblastech lidského života a učí ho humánním postojům za všech okolností. Žáci si mohou sami vypra­covat třídní variantu norem a tou se řídit. Na učiteli je koordina­ce a kontrola. Vede je tak, aby si uvědomovali své nedostatky, vi­děli možnost jejich odstranění. Když se jim to daří, dáváme najevo radost. Je to úspěch žákův i učitelův.

 U adaptabilního žáka neprožíváme radost, neboť jeho nápravu au­tomaticky očekáváme. Nedělá obvykle potíže, nezdržuje, nenarušuje výuku a nebývá s ním tolik práce.

 Z kolektivu třídy vyčnívají premianti, děti kreativní, agresivní jednotlivci a také žáci se slabými kognitivními schopnostmi. To jsou rizikové skupiny, kladoucí na každého pedagoga zvýšené nároky. V poslední době k nim počítáme i děti podnikatelů, které jsou pří­liš orientovány na materiální statky a opovrhují ušlechtilými lidskými hodnotami. Problém je široký.

 Učitel se zde nachází v roli preventisty i lékaře zároveň. Je jeho povinností zachránit každého žáka, jako neopakovatelnou by­tost, nevyčíslitelné hodnoty. Není jeho jediným úkolem, zahlcovat žáky fakty.

 Každé dítě někdy zlobí. Každý učitel musí umět odpouštět. Kdyby to nedělal, neměl by brzy koho učit. Správný kantor stojí o každé dítě. Také my, třeba jindy a jinde, potřebujeme odpuštění, pochope­ní, poshovění, porozumění a prominutí. Také my pedagogové, ač dos­pělí lidé, si musíme připustit, třeba i neradi, že jsme velmi nedokonalí. V tom je naše lidskost. Často nejsme pány situací, občas selžeme. Jsou věci mimo nás, které neovlivníme. Budu-li dnes já trochu korektně jednat s lidmi, kteří se dostali do nezáviděníhodného stavu, mohu zítra tak trochu doufat v to, že pochopí také oni mně, v případě mé nouze. Bez ohledu na funkce a zaměstnání jsme především lidé. Jak křehká je přesložitá schránka naši bytosti! Jak snadno jsme zranitelní, nebo může přijít nečekaná nemoc. A kdybychom i měli všechno na světě, co z toho, budeme-li připoutáni k lůžku s výhledem na pár stěn. Pak i nejchudší zdravý člověk má to, co my ne. Že se nám to nemůže stát? Jak zavíráme oči a kolik víry prokazujeme ve věci neuvěřitelné! Dosud se to týkalo možná jen těch druhých, ale zamysleme se nad nejbližším okolím svých známých, jejichž fyzická pouť zde prostě skončila. Všichni tam jdeme, k onomu neznámému okamžiku pozemského fyzického bytí, bez výjimky. Vzdělaní i hloupí, chudobní i bohatí, v tom vidím spravedlnost. V tom se od sebe nelišíme a mělo by nás to držet u země a v pokoře před vším, co dosud neznáme. /Mat.18;22,24, Kol.3;22, Luk.17;2-4/